Utrpení střední školy

15. února 2016 v 18:21 |  Deníček
Ahoj všichni! Dnes se s vámi podělím o utrpení přechodu na střední školu. Nechci totiž přidávat jen samé hezké a lichotivé články, jak je můj život super. Chci být opak facebooku a zobrazovat celou pravdu. Takže tady je můj první přízpěvek týkající se střední školy. Už se vám taky něco podobného někdy stalo? I když vám tenhle článek možná bude připadat trochu přehnaný, je to tak, já to tak cítím a přiznám se, že s tímhle odstrkováním ze strany okolí mám prostě od základky problém. Navíc jsem to psala v takovém tom rozrušení, protože jsem se z toho potřebovala zkrátka vypsat, a víme, že první pokus je často ten nejspravedlivější a nejpravdivější.

Když jsme hned ze začátku školního roku odjeli na adapťák, všechno bylo fajn. Měla jsem skvělou partu, se kterou jsem si rozuměla, fajn kamarádky a kamarády. Zdálo se, že konečně najdu kolektiv, který mě přijme, jak já chci, takovou, jaká jsem.
No, tohle hurá bylo trochu předčasné. Najednou se jednou prostě všichni odtáhli a já si připadala jako zpátky v devítce. Sama zavřená na pokoji, nikdo se nezajímal, kde jsem nebo co se mnou je. Přijeli jsme zpět, a já si neměla s kým sednout.
Naštěstí nás bylo přesně třicet, takže na mě zbyla jedna holka, jejíž jméno jsem ani neznala. Ale to jsem měla ještě štěstí. Sedli jsme si, a teď je z ní moje nejlepší kamarádka. Ale ne taková ta BF, chápete. Prostě mi tam jen vadí nejmíň, nebo mi na ní nejvíc záleží, nejvíc mi rozumí. Alespoň trochu. Našla jsem si novou partičku nerdek, jako jsem byla já. Byly to fakt fajn a chytrý holky, měly rády stejné filmy a jedna milovala toho samého herce
Jenže jim na mě prostě nezáleželo. Když něco potřebovaly, to jo, to jsem byla kamarádka všech. Ale když jsem něco potřebovala já, to najednou nikdo neměl čas. Chodily si všude beze mě, když se na někoho čekalo po cestě na oběd, byli to všichni, jen ne já. Nikdo se neptal, jestli s nimi chci jít do kina na náš nejoblíbenější film, nebo mi nenabídl taky sušenku.
Takhle se to zdá jako bezvýznamné banality. Jenže když se na ně musíte dívat každý den a prožívat je znova a znova, ani vás by to nebavilo. Když chci něco navrhnout, nikdo mne neposlouchá, případně jen řekne něco hnusného, co možná myslí jako srandu, ale mně to ubližuje. Což je jim samozřejmě jedno. Když je některá nemocná, celý den jí píšou, rozveselují ji a posílají všechny zápisy. Já se musím desetkrát doprošovat, abych z nich vůbec vytáhla pár neúplných zápisků, a pak přijdu a zjistím, že píšeme tři testy.
A pak se mi diví, že když jsem jediná, komu "kámoška" ani nepřivezla klíčenku z Paříže a kdo je jim celý den ustavičně absolutně někde, že jim přijdu naštvaná, když jim po desáté vysvětluju, že kapustový karbanátek opravdu není jen z kapusty, ale také z masa.
A takhle jsem to za těch půl roku dopracovala od desíti ke třem. Nejdřív se všechno zdálo fajn, teď si jen říkám, jak přežít ještě dalších tři a půl roku s tímhle kolektivem, který mě tam sice akceptuje, ale rozhodně bych mu nechyběla.


Šestnáct důvodů, proč "nesnáším" své "kamarádky":
(vím, že jsou to blbosti, ale mě to někdy tak... ne vytáčí, spíš strašně strašně moc mrzí...)

· Když jsem nemocná, všem jsem absolutně někde
· Když jsem ve škole, taky jsem jim někde
· Nikdy se nestarají, co mě trápí
· Nikdy si ani nevšimnou, že mě něco trápí
· Nejsou schopné mne na moje narozeniny ani obejmout nebo mi k nim popřát, když ostatním dávají bůh-ví jaké dárky
· Jsem jediná, koho po ránu neobejmou, když se vidí ve škole
· Jsem jediná, koho odpoledne neobejmou, když odcházejí ze školy
· Jsem jediná, na kterou nečekají, když jdou na oběd
· Jsem jediná, na koho nečekají, když jdou z oběda
· Jsem jediná, jehož směrem nemůžou jít v metru (zabilo by je posunout se o pár metrů?)
· Nikdy je nezajímá můj názor
· Nikdy mě nikam ani nepozvou
· Nikdy je ani nenapadne, že bych třeba chtěla jít taky
· Nedokážou se ke mně alespoň chovat zdvořile, když už ne kamarádsky
· Ať řeknu cokoliv, musí to po mě opravit nebo zopakovat
· Když vidí, že jsem odůvodněně naštvaná, snaží se mě více vytočit kyselými řečmi, že nemám důvod být naštvaná
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bloomzwinxjesuper bloomzwinxjesuper | Web | 15. února 2016 v 18:32 | Reagovat

Veľa šťastia s blogovaním :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama