Zase nadně

29. dubna 2017 v 21:15 |  Deníček
Po chvilce klidu jsem zase nadně...


Ahoj všichni.

A je to tady. Ten okamžik, na který jsem asi podvědomě čekala a bála se ho tak moc, až si ho odmítala připustit.
Poté, co jsem se s tou skupinkou mých kamarádek-nekamarádek udobřila, a všechno bylo fajn, což bylo hrozně super, zase jsme separe. Proč? No, to se má tak.

V rámci programu Dofe, kterého se účastním, jsme se měli příští týden vydat na dobrodružnou expedici. Šlo to fajn, dokud před pár dny děvčata nezjistila, že v Jizerských horách panuje menší doba ledová. Došlo na stěžování si, že přece nepojedou do sněhu, že máme náročnou trasu atd atd, a já samozřejmě už ztratila nervy, protože u nás si každý jen neustále na něco stěžuje, obzvlášť když si to vezme sám.

Například, všichni minulý rok nadávali na naši profesorku chemie. Jak to dopadlo? Máme jinou, která rapuje rychleji než Eminem, a to si vážně nedělám srandu. Testy dopadají nejlépe za tři a ona si stěžuje, že neumíme chemicky myslet, jak říká. Asi by z nás všech chtěla mít odborníky na molekulární biologii, nebo co. A ještě k tomu tvrdí, že u ní přece nikdo propadnout nemůže, to že by musel být úplně ÚBZN - úplně blbý záchrana nemožná. Ale zpět k tématu.

Dámy si začaly stěžovat, že trasa je moc dlouhá, a tak podobně. Od začátku nás profesor, co nám expedici vede, upozorňoval, že na těch horách může být sníh, a že ta dvaceti pěti kilometrová trasa je moc dlouhá. Já to říkala taky, jenže mě nikdy nikdo neposlouchá. A poslechl někdo? Ne. A teď si stěžují? Děkuji pěkně. Navíc, dva měsíce nebyly schopné zavolat do kempu, jestli tam vůbec bude otevřeno a budeme moct stanovat (a to si to po sobě řekli dvě, že si to vezmou na starost).

A teď jsem samozřejmě ta špatná já, že jsem si jim dovolila něco říct. Z pěti se se mnou pohádaly právě ty dvě z mé "debatní skupinky", jedna řekla, že nejde, a když jsem se jí pak zeptala, jestli chce jet se mnou a kamarádkou v září, protože nás maminky nepustily, řekla, že na žádnou expedici nepojede vůbec. Gratuluju.

Takže teď se nemám s kým bavit, navíc jedeme za pár dní (dva) na školní exkurzi na Brněnsko, kde mě pro změnu nikdo nechce v chatce. Super, co? Což je další věc, protože jedna nově příchozí studentka, co si sedla ke mně (díky bohu) spolu se mnou slíbila dvěma děvčatům, že na chatce budeme spolu, a pak jsem najednou zjistila, že se sama domluvila s jinými a tamty dvě zase s jinýma dvěma. A pak, co že to z toho života mám? Jediná skupinka kde jsou tři, a tudíž tam pro mě mají volno, mě tam nechce, jen proto, že budou přespávat na chatce u jiných holek. No chápete to?

A já pak mám chodit a tvářit se jako silná holka, i když vím, že mě tam nikdo nemá rád, protože bůh-ví-proč, páč důvod k tomu nemají. To je ta střední škola tedy opravdu "nejlepšími" léty mého života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 29. dubna 2017 v 21:25 | Reagovat

Ach jo, to mě mrzí,z vlástní zkušenosti vím jak se někdy dovedou holky rychle urazit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama